Uplynulý víkend byl nabitý tvůrčí energií. A to díky tomu, že jsem si užila dny v pohodlí domova, jen já, křeslo u okna a hudba. A v tomto doupěti klidu jsem měla prostor rozvíjet různou inspiraci, která vyústila ve 4 nové hudební nápady. 3 jsou ve fázi zárodku a čekají na svoje slova či celé melodie, ale jeden se přetavil ve zbrusu novou píseň, tentokrát v angličtině.

Musím říct, že tvůrčí proces byl proto hodně odlišný od toho, jak píšu obvykle. V českém textu se soustředím na slova, jejich významy a propojení. Ale protože angličtina není můj vnitřní jazyk, najednou jsem mnohem více vnímala zvuky a melodie slov a ty pro mě byly tím hlavním proudem, který mě poháněl v tvorbě dál. Vznikla tak píseň možná nikterak poetická, možná ani ne příliš hluboká, ale zato velmi upřímná a přímá v pocitu a výrazu. Píseň o tom, jaké je to cítit se doma. Být na tom správném místě. A taky že to správné místo nemusí být místem v pravém slova smyslu, ale spíše pocitem. „It’s not a house, it’s a home…“.

Je to možná první z kroků na mé cestě v prozkoumávání různých zákoutí hudby a slov, mísení vlivů různých rytmů, melodií a jazyků. Protože hudba nemá hranice a může se rozpínat přes celý svět. A tuhle barevnost chci postupně objevovat a kousky z ní vkládat do své tvorby. Zatím jsem na začátku a nevím, kam mě cesty zavedou, ale z téhle mé první anglické sólové písně mám velkou radost (i když ne první anglické vůbec – protože pro Jinotaje už jsem složila duet Do You Remember).

A tak se chci s vámi podělit o malou ukázku. Zatím aspoň tenhle malý kousek, než písni dopřeju pořádnou kvalitní nahrávku. A taky aranžmá, které vnitřně cítím, že by písni slušelo a na které si přizvu jiný zvuk a jinou kreativní duši… ale nepředbíhejme.